Deutsche Fassung am Ende!

Sláva naší minulosti

Čas neúprosně kráčí kupředu a jedna generace za druhou zapomínají, z čeho vzešly a co dělali jejich předchůdci. Patří k logice věci, vysílá-li Česká televize každý čtvrtek kapitolu z novějších dějin České republiky; je přece jen dost lidí, hlavně mladých, kteří vůbec nevědí, oč jde. Když pak nastane nějaká dějinná nehoda, nebudou  tito lidé vědět, co se děje a jak se mají chovat. „Výchovná“ hodina, která je této minulosti, určitě stačí; čtenář se na mne jistě také nebude zlobit za to, že neuvádím účinkující. Podstatný je celek této čtvrteční hodiny věnované minulosti.

Ve čtvrtek 23. října byla tato hodina vyhrazena slávě: 28. října je státní svátek, který připomíná, že před sedmdesáti léty vznikl samostatný československý stát. Dodnes je o čem hovořit: jak to bylo se vznikem samostatného státu, jaké byly jeho osudy a jak se po desetiletích oslavoval. Sedmdesát let je hodně dlouhá doba a kdybych o tom nic nevěděl, tato televizní hodina by mne asi příliš nepoučila. To je právě tou dlouhou dobou: člověkovi se leccos poplete a o něčem neví, protože mu to nikdo neřekl. Tak je to kupříkladu s oslavou státního svátku v říjnu 1938; nejdřív musíme vědět, co a jak se na ten nešťastný podzim stalo a na základě toho můžeme hovořit o státním svátku v 30. letech.

Historici, kteří letos oslavně hovořili o státním svátku, vynechali věc, kterou vynechat nelze: sám stát. Hovořili o Československu jako by sestával z jediného, příčně pruhovaného (Česko-Slovensko) národa.  Tak tomu nebylo: československý stát sestával kromě českých zemí a Slovenska z „menšin“, přičemž o Němcích,usídlených ponejvíc v pohraničí bylo možno hovořit jako o menšině s jistým sebezapřením, protože šlo o třímilionové etnikum; Maďarů bylo přes polovinu milionu. Zajisté by bylo těžké hovořit u příležitosti českého státního státu oslavně o Němcích, kteří byli z Československa vyhnáni; Maďaři jsou už součástí jiného státu, jenže součástí Československa byli také. I tak je podivuhodné, že  obyvatelstvu, které tvořilo tak velkou část státu, nebyl věnován aspoň kousek řeči.

Aby bylo jasno: vím, jaká je u nás situace a chápu, že o Němcích v televizi se nesluší hovořit. Kdybych byl na místě diskutujících v oné hodině věnované minulosti, buď bych se o Němcích nezmínil, nebo bych hovořil alespoň o základních faktech (že byli povoláni do země českými králi a sídlili tu několik staletí) a předem bych si nebyl jist,zda se má slova budou vysílat. Je to hezké, že oslavujeme založení samostatného státu, ale mnohem méně hezké je to, že oslavujeme vznik jiného státu, než byl ten, který existoval. Nikdo by nemohl říct, že lidé, kteří mluví na obrazovce o českém státě bez oné jedné třetiny, která byla vyhnána, se chovají statečně.

Ostatně není snad třeba, abychom se chovali statečně. Stačí, když se budeme chovat jako slušní lidé.

Deutsche Übersetzung:

Ein Hoch auf unsere Vergangenheit

Die Zeit schreitet unerbittlich vorwärts und eine Generation nach der anderen vergißt, woher sie gekommen ist, und was ihre Vorfahren gemacht haben. Es ist nur logisch, wenn das Tschechische Fernsehen jeden Donnerstag ein Kapitel aus der neueren Geschichte der Tschechischen Republik sendet; es gibt viele Menschen, die überhaupt nicht wissen, worum es sich dabei handelt. Wenn sich dann irgendeine historische Begebenheit ereignet, werden diese Menschen nicht wissen, was eigentlich passiert und wie sie sich verhalten sollen. Eine „Erziehungs“stunde, was diese Vergangenheit ist, genügt bestimmt. Der Leser wird mir sicher auch nicht böse sein, daß ich die Akteure nicht nenne. Wichtig ist die Gesamtheit dieser am Donnerstag gesendeten Zeit, die der Vergangenheit gewidmet ist.

 Am Donnerstag, dem 23. Oktober war die Sendung einer rumreichen Begebenheit vorbehalten: am 28. Oktober ist Staatsfeiertag, der daran erinnert, daß vor 90 Jahren der souveräne tschechoslowakische Staat entstanden ist. Bis heute spricht man darüber, was für ein Schicksal er hatte und wie man den Feiertag jahrzehntelang feierte. Neunzig Jahre sind eine lange Zeit, und wenn ich nichts darüber wüßte, würde mich die Fernsehsendung nicht genügend belehren. Das liegt eben an der langen Zeit: manches bringt man durcheinander und manches weiß man nicht, weil man es nicht gesagt bekommen hat. So ist es mit der Feier des Staatsfeiertages im Oktober 1938; zuerst muß man wissen, was an diesem unglücklichen Tag im Herbst passiert ist und anhand dessen, kann man über den Staatsfeiertag Im Jahr 1930 sprechen.

 Die Historiker, die in diesem Jahr feierlich über den Staatsfeiertag gesprochen haben, haben ausgelassen, was man nicht weglassen darf: den Staat an sich. Sie sprachen von der Tschechoslowakei, als ob diese aus einem einheitlich quergestreiften Volk bestand (Tschecho-Slowakei). So war das aber nicht: der tschechoslowakische Staat setzte sich außer den böhmischen Ländern und der Slowakei aus „Minderheiten“ zusammen, wobei man bei den meistens im Grenzgebiet angesiedelten Deutschen von einer Minderheit mit einer gewissen Selbstleugnung sprechen kann, da es sich um ein drei Millionen umfassendes Ethnikum handelte; die Ungarn stellten eine halbe Million dar. Sicher wäre es problematisch, wenn man anläßlich des tschechischen Staatsfeiertages festlich über die Deutschen sprechen wollte, die aus der Tschechoslowakei vertrieben wurden. Die Ungarn sind Teil eines anderen Landes, aber sie waren auch ein Bestandteil der Tschechoslowakei. Und es ist schon merkwürdig, daß man der Bevölkerung, die einen so großen Teil des Staates ausmachte, kein Sterbenswörtchen gewidmet hat. Und alles war klar: ich weiß, was für eine Situation bei uns herrscht und begreife, daß es unanständig ist, im Fernsehen über die Deutschen zu sprechen. Wenn ich anstelle der Diskutierenden in jener Stunde, die der Vergangenheit gewidmet war, dort gesessen wäre, hätte ich die Deutschen entweder nicht erwähnt, oder ich hätte wenigstens die Grundfakten genannt (daß sie von den böhmischen Königen ins Land berufen wurden und hier einige Jahrhunderte lebten) und wäre mir aber von vornherein nicht sicher gewesen, ob meine Worte ausgestrahlt werden. Es ist ganz schön, daß wir die Gründung eines souveränen Staates feiern, aber weniger schön ist, daß wir die Gründung eines anderen Staates feiern, als der, der existierte. Man kann nicht sagen, daß die auf dem Bildschirm über den tschechischen Staat ohne jenes vertriebene Drittel sprechenden Menschen, sich mutig verhalten.

 Übrigens ist es wohl nicht nötig, mutig zu sein. Es genügt, wenn wir uns wie anständige Menschen verhalten.

Emanuel Mandler